Jak vidět auru 2

Napadlo mě, že by vás možná zajímalo, jak jsem já přišla k tomu, že vidím auru. Zároveň s touto informací, přikládám jeden můj ne příliš příjemný zážitek z ranné praxe.

Asi půl roku po sametové revoluci se vrátil jeden můj kamarád po 20ti letech z Ameriky. Tam byl členem jedné asociace, která se mimo jiné také zabývala výukou vidění aury. On samozřejmě prošel tímto kurzem a když jsme se potkali nabídl, že by tady tento kurz udělal pro pár známých. Slovo dalo slovo a kurz se uskutečnil.
Kamarád nás opravdu naučil vidět auru a mimo jiné nás také upozornil, že když budeme tuto schopnost rozvíjet, abychom se vyvarovali pozorování vlastní aury v malém zrcadle, kde bychom viděli jen hlavu. Vysvětlil, že bychom tam mohli vidět různé věci, které by nás mohli polekat. Doporučoval, když se dívat na vlastní auru v zrcadle, tak v takovém, kde se uvidíme aspoň do pasu. Oči tak pozorují celé tělo i hlavu, a nezůstanou zahleděné do jednoho bodu.
Ovšem, říkat mě něco takového se tak trochu minulo účinkem. Naopak, já coby ve znamení Kozoroha zrozená, tudíž vlastního názoru a zkušenosti potřebná, jsem hned o první přestávce odkráčela na toaletu, kde viselo zrcadlo přesně oněch zakázaných rozměrů. Plná euforie, že vidím auru, jsem se zahleděla do zrcadla. Uběhlo jen pár sekund a já opět viděla to nádherné záření okolo vlastní hlavy. Nemohla jsem se vynadívat a v duchu jsem si říkala, o co tomu Bohoušovi jde, vždyť je to paráda a nic se neděje.

Nevím jak dlouho jsem do zrcadla zírala, ale najednou jsem zjistila, že nemám obličej. Místo něj tam byl tmavošedý prostor, který se jemně chvěl. Pojednou se to ještě více rozvlnilo a začal se vynořovat obličej (žena), ovšem úplně jiný, než ten můj.
Blesklo mi hlavou, ha, minulé životy! Po pár vteřinách se obličej zavlnil a zmizel, nastoupil opět jen šedý flek. Čekala jsem co se bude dít a po chvíli opět vlnění a nástup nové podoby (muž). Říkala jsem si, hele další minulý život. Takto jsem tam stála a ještě dvakrát se mi změnil obličej (vždy žena). Po čtvrté podobě nastoupilo zase to již známé nic, ale tentokrát se mi zdálo, že je skoro černé a dost rychle se jakoby převaluje. Dnes již vím, že jsem měla okamžitě zavřít oči a vystoupit z této pozice. Tenkrát jsem to neudělala, samozřejmě ze zvědavosti.
To, co se pak vynořilo z toho skoro černého prostoru, bych už nechtěla nikdy vidět. To nebyla otázka ošklivosti, z estetického pohledu, ale ztělesněné zlo. Tak hrozně mě to vyděsilo, že jsem odletěla od zrcadla a přistála zády na protější zdi, která byla od něj asi dva a půl metru. Možná vám to bude připadat směšné, ale první co jsem udělala, že jsem si sáhla na obličej, jestli mám ten svůj. Mohla jsem se jít přesvědčit k zrcadlu, ale tam by mě v tu chvíli nikdo nedostal ani párem koní.

Celá rozklepaná jsem se vrátila do sálu. Bohumil okamžitě věděl o co jde. Jen na mě zakoulel očima. Ten zážitek byl tak děsivý, že jsem se přihlásila do diskuse a všem přítomným jsem to řekla a prosila je, aby to nikdy nezkoušeli.
Dostalo se mi i jistého vysvětlení od Bohumila. Říkal, že nemůže vyloučit možnost, že se opravdu mohlo jednat v prvé fázi o náhled do minulých životů. Ovšem, když se člověk dostane do takové polohy, zároveň se stává velmi otevřeným, zranitelným a tudíž i lehce napadnutelným od čehokoliv. A nikdo na světě není schopen popsat a plně pochopit to, co vše nás ve skutečnosti v tomto světě i vesmíru obklopuje.

Ještě dnes, když si na to po skoro sedmnácti letech vzpomenu, mám velmi nepříjemný pocit. Kdyby se mě někdo z vás zeptal, jak to vypadalo, nedokázala bych to popsat (tohle není náš zážitek)